Čchin Š'-chuang-ti začal s výstavbou pohřebního komplexu už ve svých 13 letech, kdy nastoupil na trůn jako král státu Čchin. Během vlády se mu podařilo dobýt šest okolních zemí, čímž vznikl základ dnešní Číny. Š'-chuang-ti se poté prohlásil císařem a hledal způsob, jak by spojeným královstvím mohl vládnout navěky. Lékaři mu míchali různé elixíry věčného života, ale nic nezabíralo. Císař stárnul.

Utěšovala ho víra, že posmrtný život je také život, a tak si dal záležet, aby měl ve svém přepychovém mauzoleu vše, co by mohl v záhrobí potřebovat. Starověcí vladaři se nechávali pohřbívat nejen s poklady, ale i se svými sluhy, konkubínami a vojáky. Ačkoli se Čchin Š'-chuang-ti na trůnu choval jako necitelný tyran a své odpůrce popravoval s celými jejich rodinami, do své hrobky nenechal zazdít živé lidi, nýbrž jejich kopie zhotovené z terakoty.

Do podzemí vstup zakázán

Nehybná armáda lučištníků, vozatajů, jezdců i jejich koní byla objevena teprve v 70. letech minulého století. Dosud nebyly nalezeny terakotové konkubíny, které by se dle pramenů měly skrývat blíže k císařově hrobce.

Tato místa však mohou být zatím zkoumána jen radary. Podle historika Sima Qiana hrobku obklopuje značné množství kapalné rtuti, která zde tvoří celé podzemní řeky a jezera. Georadarová měření odhalila, že se mauzoleum rozkládá na půdorysu 140x110 m, z čehož 80x50 m tvoří centrální komoru. Její strop se nachází asi 30 metrů pod úrovní současného terénu a podle historických zápisů by na něm měla být vyobrazena noční obloha se všemi souhvězdími. Odhaduje se, že těmito prostory proudí až 100 tun rtuti.

Naskýtá se otázka, proč byla císařova hrobka zalita zrovna tímto vysoce toxickým těžkým kovem. Pokud měla chránit cennosti zesnulého před zloději, splnila svou funkci na výbornou - do centrální komory podle všeho skutečně nikdo za uplynulá dvě tisíciletí nevkročil. Rtuť však měla ve starověkém učení mnohem širší význam. Připisovaly se jí zázračné schopnosti. Využívala se v medicíně i při přípravě elixírů dlouhověkosti.

Smrt ani rtuť si nevybírají

Na tuto praxi doplatil i sám císař Čchin Š'-chuang-ti. Zemřel prý poté, co požil lektvar plný rtuti, který mu měl zajistit nesmrtelnost. Nebyl přitom zdaleka jediným, kdo si vzal tajemný kov do hrobu; s rtutí se nechávali pohřbívat i další čínští boháči, aby tím vyjádřili své vysoké společenské postavení. Obecně platilo, čím více rtuti v hrobě, tím zámožnější nebožtík tu ležel. Pokud šlo o císaře, ten musel mít samozřejmě v mauzoleu hotovou řeku.

Fascinace rtutí vydržela učencům až do doby zcela nedávné, kdy se potvrdila její toxicita. V medicíně, ale i v kosmetice se využívala ještě v raném novověku. Alchymisté ji považovali za vhodnou surovinu k výrobě zlata. Dnes tento prvek figuruje na seznamu deseti významných chemických látek, které podle Světové zdravotnické organizace způsobují nejzávažnější zdravotní problémy. Je až neuvěřitelné, že si toho naši předkové po dlouhá tisíciletí nevšimli.

Zdroje: www.nature.com, www.livescience.com