Záhada dejvického masakru. Kam zmizelo devatenáct mrtvých z pražského povstání?

5. květen 2019 četba na 9 minut
Pražské povstání – Na začátku povstání měli povstalci málo zbraní, ale díky některým německým jednotkám, které neviděly důvod k boji, získali potřebné pušky a samopaly k boji s fanatickými nacisty.

Pražské povstání – Na začátku povstání měli povstalci málo zbraní, ale díky některým německým jednotkám, které neviděly důvod k boji, získali potřebné pušky a samopaly k boji s fanatickými nacisty.

Foto: ČTK

K jednomu z prvních velkých masakrů českých zajatců během pražského povstání došlo hned 5. května 1945 v podvečer, kdy bylo - pravděpodobně v areálu dejvických kasáren zvaných Kadetka - povražděno asi devatenáct obránců Dejvického nádraží. Jejich těla se však nikdy nenašla.

FOTOGALERIE

Pražské povstání – Na začátku povstání měli povstalci málo zbraní, ale díky některým německým jednotkám, které neviděly důvod k boji, získali potřebné pušky a samopaly k boji s fanatickými nacisty. BRANA HLASU ČSR. Bojovníci pražského povstání před budovou Českého rozhlasu dne 5. května 1945. Pražské povstání. Boj o rozhlas.

"Za současné situace je správný každý prostředek k zamezení vzplanutí povstaleckého hnutí. Jenom nyní neukázat žádnou slabost. Proti každému ohnisku nepokojů bezohledně zakročit. Účastníky decimovat. Stejně tak zakročit proti všem měkkým a váhavým ve vlastních řadách, kteří v této hodině selžou," tak zněl rozkaz, který 3. května 1945 vydal generál Ferdinand Schörner, velitel skupiny německých armád Střed, čítající kolem milionu německých vojáků, dislokovaných na území Protektorátu Čechy a Morava. Zbrojní průmysl v protektorátu byl už poslední, s nímž mohla hroutící se Třetí říše počítat, a Praha se měla stát poslední baštou německého odporu.

Odpor přerostl v boj

Už začátkem dubna 1945 se proto nacisté pustili do jejího opevňování. Na vyvýšených místech, konkrétně na Petříně, v Kinského sadech a na Letenské pláni, vznikly pozice pro umístění těžkého dělostřelectva. Přes Letnou, Haunspalku a Bubeneč byly naplánovány ústupové trasy. Žádný most před Vltavu neměl padnout neporušený do rukou protivníků. Tato a další opatření měla zajistit, že se němečtí vojáci nedostanou do ruského zajetí - a současně to, že za nimi zůstane místo metropole jenom spálená země. Cílem nacistů bylo odvrátit úplnou německou porážku, přimět Američany k postupu do Čech a zajistit Třetí říši přijatelný mír.

Cílem celonárodního povstaleckého hnutí, jehož součástí se stalo i pražské povstání, bylo naopak vytvoření podmínek pro rychlé osvobození československého území od německých vojsk, zabránění dalším válečným škodám a zamezení zničení či vyloupení průmyslového potenciálu Československa Němci. Vůdčí politickou silou pražského povstání se stala Česká národní rada, která se zformovala ve dnech 29. a 30. dubna. Ta odpoledne 5. května zformulovala odpoledne vlastní prohlášení o konci protektorátu: "Lide český! ČNR jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tzv. protektorát Čechy a Morava, který nám byl Němci vnucen, a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady."

V té době se však již v Praze střílelo. Německá okupační správa ignorovala opatření protektorátních úřadů a němečtí vojáci začali střílet do lidí, kteří vyvěšovali československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem. Vysílání pražského rozhlasu, které provolávalo převzetí moci do rukou českých úřadů, se změnilo ve výzvu k boji proti okupantům.

Potřebujeme zbraně

Od vypuknutí bojů trápil povstalce nedostatek zbraní a munice. Za účelem jejich získání proto zaútočili na objekty, kde se dal větší počet zbraní předpokládat, jako byla vojenská skladiště (povstalcům se podařilo obsadit například skladiště ve vyšehradské sokolovně, u Jezerky, v dřívější "dynamitce" v Holešovicích, ve Veletržním paláci, v Troji, na Letné nebo v cihelně Taliánka), kasárna německých uniformovaných policejních sil Schupo, vojenské lazarety - a také nádraží.

Hned 5. května tak skupina povstalců obsadila Dejvické nádraží, kde se tou dobou nacházel německý lazaretní vlak. Krátce po poledni zahájila skupina, čítající tři policisty, přednostu, výpravčího a několik desítek dobrovolníků, odzbrojování německých vojáků. Zaskočení Němci odevzdali zbraně bez odporu a povstalci je naložili na nákladní auta, která je odvezla do centra, kde v tu dobu zuřily nejprudší boje v okolí Českého rozhlasu.

Toto rozhodnutí bylo sice v danou chvíli logické, pro obránce nádraží ale nešťastné. Na nádraží zůstala jen malá a nedostatečně vyzbrojená povstalecká jednotka. Která pravděpodobně netušila, že na nedalekém návrší se v Kasárnách Adolfa Hitlera (za Rakouska-Uherska šlo o budovu kadetní školy, nazývanou v dobách první republiky Kadetka - dnes jde o budovu Na Valech, náležející ministerstvu obrany) nachází divize SS Das Reich pod velením SS-Obersturmbannführera Eduarda Krügera. A že nehodlá nechat akci povstalců bez odezvy.

Esesáci se mstí

Příslušníci SS Das Reich sledovali odzbrojení lazaretního vlaku dalekohledy a na Krügerův rozkaz připravili rychlý protiútok, který měl vrátit železniční stanici zpět do jejich rukou. Útok začal kulometnou palbou z kasáren proti nádraží. Následně esesáci vyrazili s podporou několika obrněných vozů na postup směrem k nádražní budově. Tam došlo k ostrému boji s několika desítkami povstalců, kteří se zoufale bránili, ale kvůli nedostatečné výzbroji neměli proti vycvičeným nacistům šanci. Přesto se nedali zadarmo - v přestřelce padlo šest příslušníků SS a další čtyři byli zraněni, na straně obránců nádraží byl jeden padlý. Části povstalců se ještě podařilo utéct, kolem šedesáti lidí ale Němci po dobytí nádražní budovy po páté odpoledne zajali a odvedli do kasáren jako rukojmí.

Ženy, děti a někteří muži, u nichž se nenašla žádná zbraň, byli z kasáren propuštěni, většina nepropuštěných pak byla osvobozena 8. května, kdy se celá budova evakuovala a Němci nakvap odjížděli směrem na Plzeň. 

Devatenáct až dvacet zajatců, kteří buď měli u sebe zbraň, nebo byl jejich oděv zaprášený do té míry, že je to v očích esesáků usvědčovalo z účasti v přestřelce, ale začali vojáci týrat a ještě téhož dne je popravili. S tímto brutálním aktem se pojí i dodnes nevyřešená záhada – nikdy se totiž nezjistilo, kde přesně k vraždění došlo a co se stalo s mrtvými těly.

Záhada devatenácti mrtvých

Podle svědectví Václava Honče, jednoho ze zajatců, kteří měli to štěstí, že osudný den přežili uvězněni v nejvyšším patře kasáren, se z areálu Kadetky ozývala večer 5. května střelba z kulometu a potom jednotlivé rány z pistole. Týž svědek uvedl, že museli druhého dne kopat v areálu hroby, údajně pro padlé vojáky Wafen-SS. Když Němci začali 8. května prchat, stačili ještě propouštěným povstalcům sdělit, že jejich druhové byli popraveni jako "usvědčení teroristé". 

Tyto informace vedly samozřejmě okamžitě po osvobození k pátrání po mrtvých tělech obětí. Nikde v areálu Kadetky ani v přilehlých zahradách se ale žádní mrtví nenašli.

"Dosavadní vyšetřování ukazuje, že (zajatci) byli pravděpodobně v budově Kadetky popraveni, a pak odvezeni třemi nákladními auty na prostranství u nové techniky v Dejvicích a tam zahrabáni," napsal deník Práce 8. června 1945. Ani hledáním na tomto místě se ale na žádný masový hrob nepřišlo. Našla se jen tři zahrabaná lidská těla, v nichž jeden z místních občanů, František Grešl z Vokovic, poznal Václava Kahovce ze Střešovic a Antonína Jízu Bínu Jana, šoféra firmy Kripner. Třetí tělo patřilo nikdy neztotožněnému muži ve věku od 25 do 40 let. Tito zabití však nepatřili k dejvickým zajatcům a jiní zde nebyli.

"Existují i domněnky, že byli odvlečeni při odchodu vojáků a zabiti někde cestou na západ," uvádí na adresu popravených zajatců Jiří Padevět ve své publikaci Krvavé finále.

Podle výpovědi Václava Honče si esesáci na dvoře kasáren při kontrole dokladů bedlivě prohlíželi i obličeje všech zadržených, a teprve poté vybrali oněch devatenáct (podle některých dalších pramenů dvacet), které odvedli stranou. Je tedy možné, že si je vybírali podle fyzické podoby, aby mohli využít jejich doklady pro vlastní útěk z Prahy. Ale kde je vlastně zlikvidovali a kam se poděla jejich těla?

V knize Hrůzné události II. světové války v českých zemích autora Vladimíra Lišky je zmíněna informace československé mise při XII. sboru americké armády, podle níž byl ze sběrného tábora v Sonthofenu do Plzně vypraven vlak, v němž se měly nacházet pohřešované osoby, které Němci 5. května na Dejvickém nádraží zajali. "Jenomže žádný z těchto lidí do Plzně nikdy nedorazil… Je známo, že v záložní divizi SS Das Reich sloužila řada sudetských Němců, kteří uměli velmi dobře česky. Pokud byli pohřešovaní někde popraveni a jejich doklady esesáci skutečně použili, možná byli ve sběrném táboře v Sonthofenu oni a pak rozhodně měli důvod z vlaku do Plzně zmizet," píše Liška.

Nikdo z devatenácti či dvaceti zajatců se nikomu po válce nepřihlásil, zavražděni tedy s největší pravděpodobností skutečně byli. Jak se to však opravdu stalo a kde skončila jejich těla, zůstane zřejmě už navždy záhadou.