Historie

Před 100 lety se zastřelil hrdina československých legií plukovník Švec

25. říjen 2018 četba na 18 minut
Českoslovenští legionáři v zákopech u Zborova

Českoslovenští legionáři v zákopech u Zborova

Foto: Repro z knihy Za svobodu Rudolfa Medka

Dne 25. října 1918 se kolem třetí ráno zastřelil ve štábním železničním vagonu velitel první divize československých legií v Rusku plukovník Josef Jiří Švec. K rozhodnutí sáhnout si na život ho dovedl postoj vojáků, kteří odmítli zaútočit na bolševická vojska soustředěná u města Bugulmy. Jeho smrt vojáky otřásla do té míry, že rozkaz splnili. Národní divadlo dnes uvede v premiéře hru Rudolfa Medka Plukovník Švec.

Druhého července začal legendární útok. Švec při něm velel 8. rotě I. pluku. "První šla 1. četa, kterou vedl důstojnický zástupce Procházka. Vzadu šel Palička, pak já a za mnou hned 2. četa… Naše i nepřátelské dělostřelectvo doslova zuřilo. Bili hlavně po nás, protože asi viděli, že se chystáme k útoku. Pět minut před devátou jsem dal rozkaz k útoku, ale nikdo se nehýbal. Přikázal jsem podruhé a potřetí, ale zpředu jsem dostal odpověď, že se teď nemůže jít pro silnou dělostřelbu. Bylo tedy nutno jednat, abych dostal hochy ven! Obrátil jsem se dozadu a řekl četaři 2. čety Veselému, že jdu dopředu, aby to předal praporčíku Šidlíkovi, a ten ať se podle toho zařídí. Pak jsem se prodíral okopem přeplněným svými lidmi vpřed. Šlo to ale těžko a u Rombalda, mladšího poddůstojníka, který byl pohmožděn a nemohl se zdvihnout, jsem vyskočil na okop a v silné střelbě jsem běžel na začátek řady. Tam jsem se vztyčil a zvolal jsem na hochy: Kupředu!" popsal začátek útoku důstojník.

Československá brigáda prorazila v odvážné linii několik linií nepřátelské obrany a zaznamenala úspěch až do hloubky pěti kilometrů a získala velký počet zajatců i válečného materiálu. Vítězství však mělo tragickou příchuť, protože československým vojákům čelily na rakouské straně mimo jiné plzeňský a jindřichohradecký pěší pluk, takže vojáci bojovali tváří v tvář na život a na smrt proti příslušníkům vlastního národa. Tento osud potkal uprostřed bitvy i Švece, který v třetí linii nepřátelské obrany absolvoval střelecký souboj. "Zugsfürer vytáhl pušku ze střílny a cítil jsem, že ji namířil přímo na mou hruď. Nedal jsem se ale překvapit, strhl jsem svou vintovku k pravému boku a spustil kohoutek. Náboj mu projel hlavou a nešťastník se mi kácel k nohám, potřísniv svou krví můj šat. Ostatních pět se ihned vzdalo. Když jsem se později dozvěděl, že mou obětí byl Čech, jednoročák od Plzně, zapůsobilo to na mne tragicky," zapsal Švec.

Během bitvy se mu nakonec podařilo spolu s jeho rotou ovládnout levé křídlo nepřátelské obrany, za hrdinství byl povýšen na poručíka a jmenován velitelem 3. praporu 1. pluku. Po vystřídání v zákopech se spolu s dalšími pluky stáhl do týla, kde v srpnu navštívil legionáře i budoucí první československý prezident.

"V srpnu za deštivého počasí k nám přijel profesor Masaryk. Shromáždili jsme se v jednom pokoji na zámečku, kde byl štáb. Masaryk vstoupil klidně, prohlédl si nás a skromným hlasem řekl: ´Děkuji Vám za všechno, co jste udělali´… Druhý den se konala přehlídka celé brigády a dělostřelectva. Potom Masaryk krásně promluvil. Velmi působila jeho slova: ´Smrt není tak hrozná, jsou ještě hroznější okamžiky v životě!´. Pak ještě řekl, že Rakousko musíme zničiti, a ono zničeno bude. Bylo to jako slova věštce," napsal Švec.

Proti bolševikům

Další boje, které Švec v postavení velitele 3. praporu se svými vojáky absolvoval, byly bitva o Kazaň, bitva o Penzu, bitva u Lipjagy a dobytí Samary. Tyto boje již byly vedeny proti bolševikům, kteří zabraňovali v odchodu československých legií z Ruska. 

"Jednou koncem října 1917 mně kolem půlnoci volá velitel pluku a sdělil mi, že štáb 11. armády prosí štáb naší divize o vyslání jednoho batalionu do Starokonstantinova na ochranu proti bolševikům. Právě v té době se ujímali moci, Prozatímní vláda jimi byla částečně uvězněna a zbytek se rozutekl. Kerenský také uprchl a proskočila zpráva, že táhne s vojsky proti Petrohradu. Ale spoléhati se v té době na vojsko nemohl nikdo," vzpomínal Švec.

V druhé polovině února 1918 začala převážná část československého vojska postupovat z Ukrajiny na východ země. Švecův prapor měl zajišťovat zadní voj celé severní kolony. K městu Penza se vojáci dostali v polovině května 1918. 

Ruské velitelství bělogvardějců považovalo dobytí Penzy za nemožné, legie s tím ale nechtěly souhlasit. Ruské velení proto povařilo vedením útočné operace právě Švece, jemuž přišel na pomoc poručík Čeček. Penza nakonec padla po šestitýdenním boji. Nato Švec svedl vítěznou bitvu o Lipjagu a provedl úspěšný útok po železničním mostě přes přítok Dněpru Samaru, čímž přispěl k pádu největšího města Povolží, nazvanému stejně jako řeka Samara. Dalšího velikého bojového úspěchu bylo dosaženo dobytím důležitého města na Volze – Simbirska a zanedlouho padla i Kazaň.

V Kazani byly uloženy válečné zásoby i značná část ruského státního pokladu, pro bolševickou Rudou armádu se tedy stalo životně důležité dobýt toto město zpět. K protiútoku zformovali bolševici asi třicetitisícovou armádu, jíž čelilo pouhých 1150 československých legionářů spolu se 150 Srby a 2200 ruskými vojáky.

Město začátkem září padlo, Čechoslovákům se ale podařilo uniknout z obklíčení, přičemž s sebou vzali i ruský zlatý poklad. V té době měl už Švec hodnost plukovníka a řídil obranu Kazaně i pozdější ústup. V polovině října 1918 se pak stal velitelem celé 1. divize československého vojska.

Sebevražda

Povýšení si český důstojník sice zasloužil, ale znamenalo pro něj v konečném důsledku spíš pohromu než ocenění. Starost o vojáky spolu s obrovskou únavou po velkém psychickém i fyzickém vypětí, jaké představovalo vyvedení Čechoslováků z obklíčení, si začaly vybírat daň. Vojáci vyslovovali svou nespokojenost, chtěli se dostat z ohroženého území. Švec byl jmenován velitelem divize v době, kdy vojsko ztratilo do značné míry bojeschopnost a na první zdání se rozpadalo.

"Celá povolžská fronta se začala hroutit a dávala se na ústup směrem na východ země. Vrchní velitelství, které bylo tehdy v našich rukou, nemělo kým naše legionáře vystřídat a muselo početně i duševně oslabené oddíly znovu posílat do tvrdých bojů. A ti, jsouce vysíleni častými boji a útrapami, jsouce vyčerpáni stálým napětím a nedostatku spánku, hlasitěji a hlasitěji volali po odchodu z míst bojových střetů a po odpočinku," komentovala tehdejší dění po skončení války západomoravská sokolská župa, která se od 15. května 1921 přejmenovala na Sokolskou župu plk. Švece.

Dne 23. října 1918 přepadli bolševici stanici Buguruslan, kterou hájil 9. pluk legionářů. Ke Švecovi dorazilo hlášení, velitele 9. pluku, že první prapor tohoto pluku bolševici úplně zničili. Nebyla to pravda - později přišla opravená zpráva, že prapor se nakonec dokázal z obklíčení probít, ke Švecovi se už ale nedostala.

Když mu 24. října 1918 vypověděli jeho podřízení ve stanici Aksakovo-Belebej pod vlivem komunistického agitátora Jana Vodičky poslušnost a odmítli splnit rozkaz vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk –Bugulma, spáchal plukovník Švec ve tři hodiny ráno 25. října 1918 ve štábním vagónu sebevraždu zastřelením. Jeho poslední dopis obsahoval výzvu pro všechny důstojníky a vojáky 1. československé střelecké divize. "Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta…" napsal v tomto dopisu.

Dlužno dodat, že nezemřel zbytečně. Jeho smrt totiž vojáky otřásla do té míry, že rozkaz přece jen splnili. Statečný důstojník, který byl pohřben v den vyhlášení československé samostatnosti 28. října 1918 v Čeljabinsku, se to už ale nedozvěděl…

Švec se vrací na divadlo

V roce 1928 napsal generál Rudolf Medek (který coby spisovatel podrobně zmapoval celou anabázi československých legií v Rusku) divadelní hru Plukovník Švec. V jeho pojetí Švec páchá v posledním dějství sebevraždu demonstrativně, aby zastavil morální rozvrat své jednotky pod vlivem bolševických agitátorů. Ze hry se stal v době svého vzniku okamžitě divácký hit - a zdroj několikaleté, velmi ostré politické polemiky. Po odstoupení Sudet v roce 1938 se hra definitivně přestala uvádět a jméno Jiřího Švece se přestalo připomínat, na což po válce a převratu v roce 1948 navázal i komunistický režim.

Ve čtvrtek 25. října se však hra opět vrátí na prkna Národního divadla v režii Jiřího Havelky, s Filipem Kaňkovským v titulní roli Jiřího Švece. "Legionářské hrdinství má být vymazáno z historické paměti. My ho dnes bereme, abychom z něj udělali inscenaci o Švecovi, Medkovi, o boji za čest a republiku – a taky tak trochu o nás všech ve státě, který toho má za těch sto let hodně za sebou…" uvádějí tvůrci.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST