Design a architektura

Remeš, Vídeň či Varšava. Z ohně a ruin se znovu rodila řada významných katedrál

17. duben 2019 četba na 12 minut
V Paříži hořela katedrála Notre-Dame

V Paříži hořela katedrála Notre-Dame

Foto: Profimedia.cz

Jakkoli působil pondělní požár slavné gotické katedrály Notre-Dame tragicky, nešlo o nic, s čím by se světové památky podobného významu ve své minulosti nesetkaly. Řada z nich musela povstat doslova z trosek, zejména po druhé světové válce. Ani pro Notre-Dame nebyla současná katastrofa první. Připomeňme si několik okamžiků, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí světového dědictví.

FOTOGALERIE

Katedrála Notre-Dame v Remeši v roce 1916, dva roky po ničivém požáru způsobeném bombardováním na začátku 1. světové války Remešská katedrála v současné podobě Požár vídeňské katedrály svatého Štěpána v dubnu 1945

Sama katedrála Notre-Dame (česky doslova katedrála Naší paní, míněno katedrála Panny Marie či chrám Matky Boží) čelila ještě horšímu osudu než nyní už před 230 lety, kdy jí hrozilo úplné zničení. Ale hrozba se nenaplnila.

Paříž: Notre-Dame prvně spasil Hugo

O výstavbě nejslavnější pařížské katedrály rozhodl už v roce 1159 Maurice de Sully. Stavět se začalo v roce 1163, jako první vznikl chór, k němuž do roku 1200 přibyly chrámové lodě a průčelí. V roce 1245 byly dostavěny dvě ikonické věže a kolem roku 1250 průčelí na severním ramenu příčné lodě. Průčelí jižného ramene se začalo stavět v roce 1258 a celá katedrála byla dostavěna v roce 1345, tedy 182 let po položení základního kamene. Právě spojení pozdně románské a vrcholně gotické architektury v jedné stavbě udělalo z pařížské katedrály tolik ceněný skvost evropské sakrální architektonické tvorby.  

Poprvé se Notre-Dame ocitla ve zcela dezolátním stavu během Velké francouzské revoluce v roce 1789, kdy ji chtěl pařížský dav zcela zničit. Některé zdi byly zbourány, okna vytlučena a zvažovalo se úplné zbourání památky. K její záchraně nakonec významně přispěl spisovatel Victor Hugo svým románem Chrám Matky Boží v Paříži z roku 1831, jímž znovu upoutal zájem veřejnosti ke stavbě a podnítil veřejnou sbírku na její obnovu.

Rekonstrukcí byl pověřen architekt Eugène Emmanuel Viollet-le-Duc, který mimo jiné stvořil na vnějších zdech katedrály slavné panoptikum kamenných příšer s bizarními těly i výrazy. Byl také autorem měděných soch na střeše katedrály, které přežily i pondělní požár, a to díky tomu, že ještě před ním byly ze střechy sneseny kvůli připravované renovaci. Za oběť ohni bohužel padla architektova unikátní středová věžička, již s ohledem na historii vytvořil celou ze dřeva.

Některé Viollet-le-Ducovy restaurátorské zásahy sice budily už ve své době kritiku, protože podobně jako český architekt Josef Mocker řadu staveb namísto uvedení do původní podoby spíš v novogotickém duchu přestavěl, ale je otázka, v jakém stavu by se dochovaly bez jeho činnosti. Jeho přístup přitom odpovídal tehdejšímu architektonickému historizujícímu pojetí.

Remeš: z chrličů teklo žhavé olovo 

Podobná katastrofa jako nyní Notre-Dame potkala před více než 100 lety také gotickou katedrálu v Remeši, korunovační místo francouzských králů, která tvoří spolu s pařížským chrámem a s katedrálou Notre-Dame v Chartres (podle jejíhož vzoru byla stavěna) trojici ikonických francouzských katedrál z 13. století. 

Jen dva dny po zahájení první světové války, v září 1914, poničil remešskou katedrálu německý nálet a následný velký požár. Němečtí letci ji sice neměli za cíl, jímž bylo centrum města, ale krátce po 15. hodině ji jedna z bomb zasáhla a vzápětí se na severní fasádě vznítilo lešení, jímž byla katedrála obestavěna už od května 1913. Velký žár roztavil kolem 400 tun olověných plechů, které pokrývaly střechu, a olovo nateklo do chrličů. Krátce před čtvrtou se lešení zhroutilo. Požár, který se podařilo dostat pod kontrolu až kolem osmé večer, si vyžádal i lidské oběti, protože katedrála sloužila od vypuknutí války jako provizorní polní špitál, kde byli ošetřováni i zranění Němci. Ti nyní nebyli včas evakuováni a čtrnáct z nich zahynulo. Celkem si nálet vyžádal 32 životů.

Po vyhlášení příměří Francouzi řešili otázku, zda zachovat katedrálu v podobě zničeného torza jako memento válečného konfliktu, nebo se pokusit o rekonstrukci. Zvítězila druhá možnost. Podobně jako současná událost v Paříži, i případ remešské katedrály vyvolal do té doby nevídanou vlnu mezinárodní solidarity a s ní také mobilizaci drobných i velkých mecenášů. Nejštědřejším individuálním dárcem se stal americký ropný magnát, filantrop a v té době nejbohatší muž USA, John Davison Rockefeller, který financoval opravu zničené střechy a obnovu zvonice.

Americký podnikatel tehdy uvolnil částku jednoho milionu dolarů (18 milionů franků) na obnovu tří francouzských architektonických děl: kromě katedrály v Remeši šlo o zámky ve Fontainebleau a ve Versailles. Francouzsko-americký výbor pověřený restaurováním památek pak v roce 1924 rozhodl, že pět milionů franků získá Remeš, devět milionů Versailles a čtyři Fontainebleau. 

Drážďany: dóm ožil až v roce 2005 

Při bombardování Drážďan v únoru roku 1945 byla prakticky srovnána se zemí také jedna z největších a nejvýznamnějších barokních staveb v Německu, kostel Panny Marie (Frauenkirche), jehož obrovský dóm dosahující výšky bezmála sto metrů představuje symbol této saské metropole. 

Bomby jako takové chrám sice přímo nezasáhly, ale pískovec, z něhož byl kostel postaven, neustál vysoké teploty okolo 1200 °C , vyvolané ohnivou bouří, jež zuřila v celém centru města. Dne 15. února ráno se kopule kostela zhroutila.

Stavba se po konci války nalézala v ruské zóně, tedy později v Německé demokratické republice spadající pod nadvládu Moskvy. Tehdejší komunistická vláda rozhodla, že nebude dóm rekonstruovat, ale nechá v centru hromadu trosek a kamení jako připomínku 2. světové války. Ruiny chrámu pak dotvářely panorama Drážďan dalších 45 let. Všechny původní kameny ale byly alespoň krátce po válce očíslovány a zakonzervovány, což mnohem později významně pomohlo při rekonstrukci kostela. V roce 1966 se zřícenina stala oficiálním protiválečným památníkem.

Všechno se začalo měnit s hroucením komunistického bloku, k němuž došlo na sklonku 80. let v celém východním bloku. Souběžně s rozpouštěním komunistické moci se víc a víc mluvilo o možném obnovením památky do původní podoby.

V roce 1989 založil hudební virtuoz, trumpetista a dirigent Ludwig Güttler občanskou iniciativu "Společnost pro rekonstrukci Frauenkirche" a spustil rozsáhlou sbírkovou kampaň. K 10. prosince 1989 vybrali berlínští filharmonici jen mezi sebou sedm tisíc marek.

Rekonstrukce drážďanského kostela Panny Marie nakonec stála 180 milionů euro. Přes polovinu této částky uhradila drážďanská banka pomocí příspěvkových certifikátů a vlastního příspěvku ve výši sedm milionů eur. Dalších 2,3 milionu eur vyneslo symbolické prodávání stavebních kamenů. Bezmála sto milionů eur (asi 2,76 miliardy Kč) pocházelo z občanské sbírky, do níž přispělo na 600 tisíc lidí. Německo-americký vědec Günter Blobel věnoval na rekonstrukci peníze získané v roce 1999 za Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu (tehdy 1,8 milionu marek, tedy asi 820 tisíc eur). Nadace "Společnost pro rekonstrukci Frauenkirche" navíc sdružila na 13 tisíc sponzorů z 23 zemí.

Vlastní znovuvybudování Frauenkirche trvalo 12 let. Začalo v roce 1994 tříděním, evidencí a restaurováním 22 tisíc kubíků sutin. Každý kámen dostal pětimístné identifikační číslo a byl ze všech stran ofotografován, aby mohl být později identifikován a označen pro znovupoužití ve stavbě.

Protože originální stavební plány z 18. století se nedochovaly, vycházeli tvůrci rekonstrukce ze starých obrazů a fotografií a z dokumentace opravy kostela realizované ve 20. letech. Podle výpovědí svědků, kteří přežili bombardování, byl také sestaven časový plán, jak se katedrála hroutila, a podle něj pak vznikl její počítačový 3D model, na němž byly vyznačeny původní kameny a další kamenné části, které se po osudné noci dochovaly – do stavby se tak podařilo zakomponovat 43 procent původních součástí (proti novým částem jsou výrazně tmavší, byť tento rozdíl může časem setřít patina).

S vlastní stavbou se začalo v roce 1995, tedy padesát let po zničení. Architekti upravili proti původním plánům zejména podzemní prostory, kde vznikl koncertní sál. Všechny nosné pilíře byly nově postaveny z pískovce. Nová, dvanáct tisíc tun vážící kopule vznikla postupným skládáním přesně opracovaných kamenných částí na nosný dřevěný skelet, který byl nakonec odstraněn.

Znovu obnovená Frauenkirche byla vysvěcena 30. října 2005, v předvečer protestantského svátku Den reformace.

Vídeň: smůla na konci války

Ani vídeňská katedrála svatého Štěpána (Stephansdom) nezůstala ušetřena válečných škod, třebaže se jí po celou válku vyhýbaly, a to i přes bombardování blízkého okolí. Všechno se ale změnilo v předposledním válečném měsíci, konkrétně mezi 11. a 13. dubnem 1945, kdy se stala Vídeň terčem spojeneckých útoků.

Jiskra z okolních hořících domů přeskočila na katedrálu a byl z toho požár. Shořel celý krov, klenba nad chórem se zřítila, byla zničena císařská empora, varhany. Obrovský zvon zvaný Pummerin se utrhl z jižní věže a spadl hluboko do věžní haly. Dóm se zdál být ztracen, místní velitel SS dokonce nařídil jeho úplné zničení - tento rozkaz už naštěstí nebyl uposlechnut.

Na rozdíl od Drážďan však nemusela vídeňská sakrální stavba čekat na své znovuvzkřísení dalších 50 let, protože s intenzivními opravami se začalo bezprostředně po válce. Po pouhých sedmi letech, dne 23. dubna 1952, byl zrekonstruovaný chrám opět slavnostně otevřen.

Varšava: chrám odráží osud města

Římskokatolická arcikatedrála svatého Jana Křtitele ve Varšavě (Bazylika archikatedralna św. Jana Chrzciciela), jedna ze tří varšavských katedrál a jediná arcikatedrála, byla podobně jako velká část varšavského Starého města zničena v roce 1944 při krvavém potlačování varšavského povstání.

To propuklo 1. srpna 1944, jeho účelem bylo osvobodit Varšavu od Němců pokud možno ještě před příchodem Rudé armády a ustavit fungující legitimní státní správu, která by znemožnila vládnutí loutkové vlády dirigované Stalinem.

Povstání bohužel nemělo naději na úspěch bez pomoci zvenčí, a ta nepřišla (Rudá armáda zastavila před Varšavou svůj postup a dlouho odmítala podpořit povstalce byť jen dodávkou zbraní a munice). Němci tak vzpouru brutálně potlačili a Heinrich Himmler nařídil odvetné zničení města. Ke čtvrtině městské zástavby zbořené během bojů tak přibylo dalších 35 procent staveb, zničených po porážce povstání. Přičteme-li k tomu škody, které Varšava utrpěla už během prvních obranných bojů v roce 1939, a další, k nimž došlo po porážce židovského povstání ve varšavském ghettu v roce 1943, zjistíme, že na konci války bylo 85 procent města obráceno v trosky. 

Stejně dopadla i varšavská katedrála, pocházející původně z přelomu 13. a 14. století, ale po mnoha přestavbách mající podobu novogotické stavby z 19. století.

Chrám byl rekonstruován v letech 1948 až 1956, přičemž se jeho restaurátoři rozhodli nevracet se k poslední předválečné podobě katedrály, ale postavit ji znovu ve stylu cihlové gotiky podle původních plánů ze 14. století. Dnes je katedrála sídelním kostelem arcibiskupa varšavského. Spolu s obnoveným Starým městem a královským hradem byla zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.