V důsledku předchozí navigační chyby považoval hlavní navigátor Harold Brown město protnuté řekou za Drážďany a bombardéry zahájily na příkaz velitele skupiny Lewise P. Ensinga ve 12.25 útok. Trval necelých deset minut, během nichž zasypalo hustě obydlené Nové Město a Vinohrady 152 tun pum.
Následky byly tragické. I kvůli tomu, že se poplašné sirény rozezněly jen chvilku před náletem, a také proto, že obyvatelé Prahy nebrali výstrahy před nálety příliš vážně. S výjimkou útoku jednoho letounu na holešovickou elektrárnu 15. listopadu 1944 totiž k bombardování hlavního města nikdy nedošlo.
Krvavá Popeleční středa
„To houkání, to nás nevyvedlo z míry, protože to bylo každou chvíli, a proto to bylo takový neštěstí, protože ty lidi nevěděli, že to bude padat, a vyletěli ven a koukali na to,“ vzpomínala pro Paměť národa Dagmar Procházková, která zažila bombardování na Popeleční středu 14. února 1945 jako devatenáctiletá. Pracovala jako účetní na Karlově náměstí v domě číslo 3 a život jí zachránilo to, že v poledne nejela domů do Střešovic na oběd jako obvykle. Právě Karlovo náměstí a jeho okolí bylo postiženo nejvíce.
„Najednou byl strašnej šrumec. Tma a něco padalo, takový ty sutě, prach ze zdí a rány, děsný rány a my v pátým poschodí. Vím jen, že jsem byla najednou pod stolem, to je všechno pudový, a pak ve skříni. Pak to přestalo, ale nevědělo se, jestli to bude znova. Přiletěl jeden chlapec zezdola, pomoh mi dolů a tam lidi plakali. Okna na pavlač byly rozbitý a lidi pořezaný, ale ještě horší byl ten pohled, když jsem vyšla.
Ulice plný mrtvých, všude, v Podskalský, Faustův dům byl rozbitej úplně, a proti nám byla nemocnice, to vám bylo, jako když vezmete nůž a takhle to rozkrojíte. V Emauzích, tam byl biograf, tak ty židle byly všechny na stromech. Bylo to hrozný.“
Na zastávce před domem uviděla Dagmar zcela zdemolovanou tramvaj dvacítku, kterou ten den náhodou nejela. „Zemřela v ní moje kamarádka ze Sokola. To byl tedy Pánbůh se mnou.“
Smutnou ironií osudu zemřeli i ti, kteří uposlechli výstrahy a schovali se do krytu na Karlově náměstí. Jedna z bomb kryt zasáhla a asi stovka ukrytých žen a děti v něm zahynula. Jednou z obětí byla i šestnáctiletá dcera Josefa Lady Eva.
Smrtící střepy
Po Novém Městě bombardování nejvíce poškodilo Vinohrady. „Náš dům v Římské ulici byl zasažen bombou, která trefila spojovací zeď mezi dvěma domy,“ popsal pro Paměť národa Pavel Javornický, který bombardování zažil jako dvanáctiletý.
„Byli tam ranění a mrtví lidé byli naproti, poněvadž všechny ty střepiny letěly naproti. Já jsem nebyl doma, a to bylo asi moje štěstí. Veškeré sklo z oken prolétlo celým bytem a bylo zasekané do všeho možného. Maminka se schovala velmi dobře v předsíni, kde nebylo žádné okno, takže ji to nezasáhlo, ale někteří lidé i v domě byli dost vážně raněni právě tím sklem. Všecka okna byla venku.“
Podle prvních soupisů obětí si útok vyžádal životy 413 lidí, 1455 lidí bylo zraněno a 88 osob se pohřešovalo. Konečná bilance zněla: 701 mrtvých a 1184 zraněných. Mezi mrtvými byli započítáni i pohřešovaní, ostatky 23 z nich byly objeveny až v roce 1971 ve druhém sklepení domu č.p. 1254 na Vinohradské třídě (za války Schwerinova), vedle Bia Illusion, kde sídlila známá firma uzenáře Emanuela Macešky.
Zcela zničeno bylo 68 domů, dalších 256 bylo vážně poškozeno, přes dva tisíce domů utrpělo menší šrámy. O střechu nad hlavou tehdy přišlo asi 11 tisíc Pražanů.
Bomby dopadly i na řadu historických památek – benediktinský Emauzský klášter založený Karlem IV., barokní Faustův dům v jižní části Karlova náměstí, velkou Vinohradskou synagogu v Sázavské ulici či Gröbeho vilu. Bomby zasáhly také tři nemocniční objekty, Palackého most a zničily či těžce poškodily přibližně 40 tramvajových vozů.
Sousto pro propagandu
Omyl spojenců, který si vyžádal vysoký počet civilních obětí, okamžitě využila nacistická propaganda. „Anglo-američtí terorističtí letci bombardovali v poledne dne 14. února některé čtvrti města Prahy ... Teroristický ráz tohoto útoku je vidět jasně z toho, že byly zasaženy výlučně jen obydlené čtvrti. Kromě četných činžovních domů bylo zasaženo těžce také několik nemocnic, klinik pro ženy a dětských nemocnic, jakož i stavby kulturně cenné,“ stálo ve zprávě ČTK vydané krátce po náletu.
Ve znamení propagandy se odehrála velkolepá rozloučení s oběťmi náletu 18. února 1945. Před kostelem sv. Ludmily na Náměstí míru (tehdy Říšské náměstí) byly vystaveny desítky rakví překrytých černou vlajkou. Tryzna za 42 německých obětí se konala před budovou Rudolfina.
Američtí piloti si svůj omyl uvědomili krátce po útoku, přičemž někteří měli své pochybnosti ještě před zahájením bombardování. Po chybné misi přišel o svou funkci hlavní navigátor, i když mnozí piloti vinili vedoucího skupiny Lewise P. Ensigna.
V roce 2000 navštívili Emauzský klášter čtyři členové 398. bombardovací skupiny, aby se omluvili. „Nemusíte se omlouvat,“ reagoval na omluvu tehdejší převor kláštera Vojtěch Engelhart. „Náš klášter trpěl více v době čtyřicetileté sovětské okupace než následkem bombardování.“
Autorka pracuje pro neziskovou organizaci Post Bellum.