Rozhovory

Středověk měl na osidlování své lokátory, potřebujeme je také, říká Jan Trejbal

15. září 2017 četba na 26 minut
Jan Trejbal

Jan Trejbal

Foto: Klára Cvrčková

/ VIDEO, GALERIE / Středověcí lokátoři byli pozoruhodné osobnosti, kteří museli být svým způsobem geodety, urbanisty, geografy i pracovat s osídlenci. V dnešní době se rozvoj obcí řídí mnoha dokumentacemi, které spolu nijak nekomunikují. To je potřeba změnit, vysvětluje urbanista Jan Trejbal, zakladatel platformy Neolokátor.

"V rámci velké kolonizace na území Koruny české působili od počátku 13. století lokátoři, jejichž úkolem bylo zakládat vesnice a dále široce v území působit. Za vznikem Neolokátoru stála myšlenka navázat na jejich činnost," popsal Jan Trejbal důvod vzniku platformy neolokátor, která sdružuje odborníky z oblasti prostorových a sociálních věd.

Je u nás existence lokátorů historicky doložená?

Je, jde o historicky doloženou profesi. Od počátku 13. století bylo kolonizováno například Českobudějovicko, Českomoravská vrchovina, Jizerské hory, pustá a zalesněná podhoří Český les, Krušné hory, Lužické hory, nebo i Krkonoše. Lokátoři zpočátku přicházeli z Bavorska, na sever Čech z Durynska a Horního Saska a na severovýchod z Lužice a Horního Slezska. Hodně se touto problematikou zabývá například profesor Žemlička. Lokátoři zakládali vesnice a města, i na zelené louce.

Jak to souvisí s platformou Neolokátor?

Dlouhodobě se věnuji tvorbě v krajině a ve venkovském prostředí. V roce 2011 ve mně uzrála myšlenka, rozvinout ateliér nebo platformu za účelem novodobé spolupráce, která by týmově navazovala na ty středověké postupy a pozoruhodné osobnosti, kteří museli být svým způsobem geodety, urbanisty, geografy i pracovat s novými nájemníky…

FOTOGALERIE

Lokátorské práce na nově objeveném ostrovu v pražské Tróji Lokátorské práce na nově objeveném ostrovu v pražské Tróji Exkurze po budoucí cestě v Postoloprtech

Spolupráce mezi odborníky se i po šesti letech jeví jako potřebná a opodstatněná. Specialisté zatím o sobě dostatečně neví. Přitom tu středověkou univerzálnost už v sobě nemáme. 

Měl jsem za to, že vesnice a města zakládali nejčastěji panovníci, pokud tedy nebylo dané místo osídleno samovolně.

Ale ti panovníci na to neměli vzdělání, takže využívali lokátory. Existovaly přímo lokátorské školy, většinou v německých zemích. Třeba Bělá pod Bezdězem je doložený příklad města založeného lokátorem úplně na zelené louce. Na Fakultě architektury ČVUT v Praze probíhá v současnosti výzkum týkající se i lokátorství, kde zkoumáme asi 26 měst po celé České republice. U některých z nich se přitom domníváme, že mohly být rovněž založeny lokátory neboli tehdejšími geodety. V Jihlavě i v Českých Budějovicích je doloženo působení lokátora. Největší lokátorské dílo v celé České republice je Nové Město pražské.

Jan Trejbal

To je přece benchmark Karla IV.

Tenhle benchmark není ve skutečnosti tak úplně jeho. Protože to, jak bude to město velké, kde bude náměstí, jak bude město vypadat, je nejspíš do značné míry práce lokátorského týmu. Na vytvoření Karlova náměstí pracovalo dokonce víc lokátorů. Na svou dobu to byli mimořádně, mezioborově vzdělaní lidé.  

Jak se dá "lokátorství" přenést do moderních podmínek, když tu jednak máme územní plánování a jednak je česká krajina oproti středověku daleko zastavěnější?

Neolokátor, jak jsem ho založil, se věnuje třem základním věcem. Úvodem můžu uvést film, který vznikl jako diplomová práce na Akademii výtvarných umění, kde jsem filmovou řečí poskládal fiktivní postavu novodobého lokátora. 

Ve filmové řeči je to sice hezké, ale chtěl jsem to uvést do praxe. Tak jsem založil platformu, která se bude právě této činnosti věnovat. Myslím, že i po šesti letech zůstává jedinou platformou, která se u nás na mezioborové přesahy zaměřuje. Třeba v západním Německu, v Berlíně se při plánování rozdíly mezi těmito obory už hodně stírají. Ale u nás, až na světlé výjimky, je to pořád tak, že přírodovědec se zabývá výhradně přírodou, sociolog sociologií a všechny ty činnosti jsou striktně odděleny. Přitom se vysloveně nabízí, aby se ta práce propojila. Jak v horizontální, tak vertikální linii. 

Lze to vysvětlit jednodušeji?

Děláme tři základní věci. Za prvé vytváříme mezioborové studie, především pro maloměsta a vesnice. Pro ministerstvo práce a sociálních věcí jsme od roku 2014 zpracovávali studii 14 míst. Každý v Neolokátoru zpracuje úvodní tezi, a pak na mapě dané oblasti hledá z hlediska své profese možné potenciály podle požadavků zadání. V tomto případě byl celý projekt byl zaměřen na získávání míst pro dlouhodobě nezaměstnané, takže jsme hledali potenciály v území, kde by se dali lidé zaměstnat. Týkalo se to i Kyjova a okolí, kde z toho vyšla třeba i taková psí louka za malým sídlištěm, u níž popisujeme, jak dané místo udržovat, a způsoby, jak by se mohlo víc využít.

Takových míst je ale v každé naší práci mnoho. Stovky základních potenciálů, které poté zpracováváme do desítek projektových záměrů. Dodnes se podle těchto studií pracuje a projekt dokonce pokračuje dál.

Podobným způsobem, už ne pro ministerstvo, jsme později zpracovávali lokaci například v Postoloprtech nebo v Polabí, kde jsme o neolokátorství natočili i televizní dokument pro Českou televizi. Důležitou roli zde hraje i náš vlatní software, který jsme pro tyto studie vytvořili. Na mapě města propojujeme srozumitelně potenciály z oblasti různých věd, jež barevně vyznačujeme - červená je architektura, zelená přírodní vědy a podobně - přičemž oranžová představuje syntézu a naznačuje, kde se nám jednotlivé neolokace prolínají. To je hodně důležité. Lidé z jednotlivých vědních oborů se musí při práci na studii potkávat, nemůže se uplatňovat jen jedna profese. Výsledkem je mapa, která identifikuje rozvojové potenciály místa. Tvorba studií je tedy první věc, které se věnujeme. 

V čem se neolokátorství liší třeba od územního plánování?

Když přijdu za starostou obce, mám s sebou jako pomůcku tužku, na níž je napsáno, jaké typy mezioborových výzkumů můžeme vytvořit a k čemu jsou dobré - třeba program rozvoje obce, který zahrnuje strategické plány, územní studie veřejných prostranství, zadání územního plánu i další dokumentace. Všechny tyto typy představují horizontální linii naší práce, tedy jednotlivé dokumentace, které dokážeme vytvořit. Tužka je součástí přehledu, který tvoří vertikální linii, představující jednotlivé vědní disciplíny a témata, jež mohou daní vědci na základě dat řešit.

Pomůcka pro starosty

Z jednoho mezioborového výzkumu se tak starosta dozví mnohem víc, než by se dozvěděl třeba jen od urbanisty, a navíc, což je hodně důležité, z jednoho výzkumu lze vytvářet různé formy dokumentace. Územní studii, strategický plán a další. 

Co bych chtěl zdůraznit, je to, že v dnešní době neexistuje ani v malých obcích propojenost mezi jednotlivými druhy dokumentace, což je katastrofální. Moje zkušenost je taková, že obce sice mají vytvořen strategický plán, zadání územního plánu, třeba i územní studie, když jsou dobré, mají regulační plán - ale ty věci spolu většinou vůbec nekomunikují. Strategie není obsažená v územním plánování, prostorové souvislosti naopak nejsou zahrnuty do strategického plánu obce a podobně. To mi dnes přijde vysloveně skandální. A není to věc, kterou bych si vymyslel, řekne vám to každý, kdo se té oblasti věnuje. 

Čím je to způsobeno?

Příčiny by se daly najít ve změnách legislativy až po roce 1990. Na začátku 90. let se nevytvářely strategické plány, ale takzvané územní generely a programy rozvoje obcí, jejichž součástí byla i prostorová schémata.. Bylo to něco mezi strategickou rozvojovou studií a územním plánem.

Pak se to ale rozjelo dvěma směry. Na jedné straně dál existuje jasně zákonem popsané územní plánování, na druhé vznikla lobby firem, které dělají strategické plány. Ty vznikají často na koleně, firmy do obce ani nezajedou a berou to jako rychle vydělané peníze. Hodně to dělají třeba poradenské společnosti. Vytvoří strategický plán, žádný architekt ani odborník ho sice nikdy neviděl, ale pro dotace je splněno. Strategické plány totiž na rozdíl od územních nepřikazuje obcím legislativa. Územní plán musí obec ze zákona samozřejmě mít, ale strategický plán zákon nevyžaduje. A co víc - nikde není jasně řečeno, co má obsahovat. Důvodem, proč se strategické plány vůbec dělají, je jednak to, že mít nějakou strategii dobře politicky vypadá, ale především jsou důležité pro unijní dotační programy, protože dotaci Evropské unie nedostanete, pokud nemáte vizi.

Jan Trejbal

Naší snahou je ukázat, že to jde i jinak. Teď děláme pilotní projekt na příkladu tři a půl tisícového města, kde chceme ukázat, jak se dají jednotlivé dokumentace a plány propojit. Podle mě je to opravdu důležité. A stejně tak je důležité dělat to mezioborovým způsobem.

Kolik lidí vlastně dává vaše studie dohromady, když pracují mezioborově? Kdo všechno je součástí neolokátoru?

Jsou to čtyři základní obory, čtyři lidé. Za prvé kulturně-historické vědy, kde může být podle zadání kulturní antropolog, historik a archeolog. Za druhé přírodní vědy, kde se nám nejvíc osvědčila spolupráce s geobotaniky, což jsou lidé, kteří se věnují současně půdním a geologickým souvislostem. Za třetí je samozřejmě členem týmu architekt - urbanista, což je většinou člověk, který dělá také konečnou syntézu v daném místě. A za čtvrté jsou velmi důležití "dataři" poskytující socio-ekonomická data. Já osobně spolupracuji velice rád se sociálními geografy. Tyto čtyři profese spolu musí velice úzce spolupracovat, a pokud to dělají, dosahují velmi kvalitních výsledků. Poskytujeme také podporu architektonickým kancelářím, pokud třeba nemají dost kontaktů na "nestandartní" typy odborných profesí.

Co který z nich konkrétně přináší? A která z těch pozic je vaše parketa?

Jsem urbanista a také výtvarný umělec. Uvedu příklad. V roce 2015 se objevil ve Vltavě u pražské Tróje nový ostrov, kus země, který vyplavila voda, a na jeho příkladu jsem práci takového novodobého lokátora podrobně ukazoval. Že musí mít GPS, kterou si skicuje lokaci. Že musí odebrat vzorky, které analyzuje. Že historik a kulturní antropolog musí prozkoumat živé i mrtvé vrstvy lokace - kulturní antoropolog zjišťuje, jaké jsou v daném místě spolky, jak tam funguje kultura, jaké tam existuje sportovní vyžití a v jakém stavu je místní komunita, historik zkoumá, jaké se k danému místu vážou historické tradice a jak se v něm žilo dřív. V tomto směru se osvědčila spolupráce s novověkými historiky, protože středověcí historici mají sice velký přehled o památkách, ale o způsobu života v určitém prostoru se zachovalo mnohem víc informací z 19. nebo z 20. století. Dosvědčují mimo jiné, že náš život hodně souvisí s křesťanskými tradicemi, které jsou zde stále silně přítomné, ať někdo chce nebo ne.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST