Původně se Marta Gottwaldová jmenovala Marie Holubová. Její matkou byla chudá vdova, otec zůstal neznámý. Marta se chtěla vyučit číšnicí, školu ale nedokončila, a tak se živila jako služebná. V roce 1920 coby jednadvacetiletá svobodná dívka porodila dceru. Klement Gottwald otcovství nepopíral, ale do ženění se nehrnul. V té době už byl plně oslněn sovětskou revolucí a plnou vervou se pustil do politického boje.

O čtyři roky později se ale věci změnily, když Gottwald získal byt v Moravské Ostravě. Marta se i s dítětem přistěhovala k němu a už ho neopustila. Několik let spolu žili na hromádce a nakonec se i vzali. Gottwald se záhy usadil v čele strany a stal se poslancem.

Marta politice nikdy nerozuměla a ani jí rozumět nechtěla; knihy ji nezajímaly, komunistická ideologie se jí nedotýkala. Nejspíš proto ani nikdy osobně nevstoupila do strany. "Snad je to tak lepší," říkával Gottwald, když si ho kvůli tomu spolustraníci dobírali.

A lepší to opravdu bylo. Marta díky svému nezájmu o politiku nejspíš nikdy nepochopila, že se její manžel učí od Stalina drsným praktikám, jakým způsobem převzít moc v zemi a vyčistit republiku od "protistátních živlů". Nikdy ho proto ani nekritizovala a žila plně jen pro rodinu.

Když se za války s Gottwaldem a dcerou uchýlili do exilu v Sovětském svazu, Marta v sobě nezapřela dobré srdce: jako žena politika s výsadním postavením mohla nakupovat v obchodech jídlo bez lístků. Nosila odtud plné tašky a rozdávala potřebným.

Po převratu v roce 1948 se Marta stala první dámou Československa. Jedna z pracovnic Hradu ji prý omylem uvítala slovy: „Rukulíbám, milostivá paní!“ Ostatní zaměstnanci se báli, že jejich kolegyně bude v pěkném průšvihu, protože na "milostivé paní" se už přeci nehrálo - všichni teď byli soudruzi a soudružky. Martě se ale oslovení zalíbilo a napříště ji tak měli oslovovat všichni. I tento paradox zřejmě vyplýval z její politické nedotčenosti.

Ve srovnání se svou předchůdkyní Hanou Benešovou však Marta působila na lid jako neohrabaná brambora, která postrádá noblesu i vkus. Halila se do luxusních kožešin a nechávala si šít modely, jež nelichotily její obézní postavě. Brzy se stala terčem posměchu a lidé o ní vymýšleli anekdoty. V soukromí nicméně Marta stále projevovala šetřivost naučenou v mládí - například nesnědené jídlo se muselo znovu zpracovat a dojíst druhý den.

Poslední roky Marta zasvětila péči o manžela, který bojoval jak se zhoršeným zdravotním stavem, tak s politickým tlakem. Zemi ovládla hrůza z vykonstruovaných procesů a rozsudků smrti, které osobně podepsal. Gottwald se bál. Bál se pomsty rodin obětí, bál se spolustraníků, bál se Stalina, bál se snad i vlastního svědomí. A tak pil. Proslýchá se, že mu Marta ředila alkohol vodou, aby se nezničil tak rychle.

Gottwald zemřel záhy po Stalinově smrti v roce 1953, později téhož roku ho následovala i Marta. Národ pro ni nijak netruchlil, na druhé straně se jí však nedá přičíst ani žádná vina. Snad jen ta nevědomost, která se podle známého rčení neomlouvá.