Osmadvacetiletý Šimon pracuje jako fitness trenér. Kromě starosti o běžnou klientelu, která přijde cvičit do moderního fitcentra v Praze, jehož je zaměstnancem, má také klienty, kterým se věnuje osobně.
"Se svojí přítelkyní Simonou jsem se přesně takhle seznámil. Sice jsem se zařekl, že "co je v domě, není pro mě" a s klientkou nikdy chodit nebudu, ale Simona převrátila všechna moje předsevzetí naruby. Strašně mě přitahovala a když jsme se jeden ke druhému přiblížili, probíjelo to mezi námi jako magnet. Zamilovali jsme se do sebe, ale před pár dny náš vztah skončil. Hrozně mě to bolí, protože jsem fakt nic z toho, co mi vyčítala, neudělal. Na druhou stranu chápu, že mi nemusí věřit. Našla totiž v mé tašce dámské kalhotky."
Život se žárlivkou
Práce osobního trenéra předpokládá těsný kontakt s klientem. "Simona to sice ví, ale těžko to nesla. Určitě tomu nepřispělo, za jakých okolností jsme se seznámili my dva. Pořád si představovala, jak to samé prožívám s nějakou další klientkou. Bála se, že jiskra přeskočí i jinde. Nepopírám, že se věnuju i dalším velmi krásným ženám, chodí k nám herečky, modelky, manažerky... K žádné jsem ale nikdy nepocítil to, co k Simoně. Vysvětloval jsem jí to, ale marně. Někdy mi připadalo, že tou svojí žárlivostí doslova onemocněla. Bylo to příšerně otravné, ničilo nám to jinak moc pěkný vztah. Doporučil jsem jí, že by možná bylo dobré poradit se s nějakým psychologem. A taky jsem několikrát řekl, jak mě mrzí, že mi nevěří. Teď už je to ale stejně jedno. Simona je pryč a mezi společnými známými navíc roztrušuje, že všechno, co si o mě myslela, je pravda. Že jsem nenapravitelný proutník a podváděl jsem ji celou dobu."
Malér, který v konečném důsledku vedl k rozpadu vztahu, mají na svědomí Šimonovi kolegové z práce. "Jsme dost dobrá parta, která nejde pro srandu daleko. Věčně provádíme jeden druhému nějaké vtípky, skoro jako malí kluci. Podivně zauzlované tkaničky od sportovních bot nebo olej místo šampönu ve sprše, to je snad na denním pořádku. Potají si taky přidáváme do tašek různé předměty, aby byly těžší. Kolik už jsem se domů zbytečně nanosil činek nebo šutrů, to snad ani nespočítám. Jenže tentokrát kluky napadlo přidat mi do tašky dámské kalhotky. Nikdy jsem s nimi o Simonině žárlivosti nemluvil, ale stejně by to byl těžký kalibr pro každou holku."
Když to prasklo
Když Simona kalhotky doma našla (nic netušící Šimon bezelstně odevzdal tašku na praní), rozpoutala se scéna, o které nám Šimon napsal: "Střídavě na mě křičela, střídavě brečela. Než jsem pochopil, co se vůbec děje, měla půl šatníku naházeného v kufru. Hned mi došlo, kolik uhodilo, tak jsem volal kolegu a ten přijel, aby jí odpřísáhl, že všechno byl jen špatný vtip. Osočila nás, že jsme akorát špinaví spojenci a že nám nevěří ani slovo. Odstěhovala se ještě ten večer."
"Kolegové se mi už asi tisíckrát omluvili, týden jsem s nikým z nich nepromluvil. Napřed jsem měl vztek, ale teď si říkám, že s holkou, která mi prostě nevěří, bych asi žádný šťastný život stejně neměl."