Historie

Jak se Čech stal sultánovým zahradníkem aneb U Turků jde všecko zdlouha

17. únor 2018 četba na 17 minut
Oficiální portrét sultána Mahmuta II.

Oficiální portrét sultána Mahmuta II.

Foto: Wikimedia Commons

„Nejdražší rodičové, k vědomosti Vám dávám, že 10. neb 16. tohoto měsíce z Vídně pojedu k mým předešlým pánům do tureckého hlavního města Konstantinopole k tamnímu císaři zahradu zakládat; a to na dvě léta dle učiněné smlouvy. Dostaneme peníze na cestu tam, a až budeme hotovi, zase nazpátek. On žádného jiného nechtěl než jenom mne, protože se na mě může se vším spolehnouti.“

Dopis odeslaný 8. dubna 1837 z Vídně do jižních Čech zahradnickým pomocníkem Františkem Šteflem zaujal kněze a sběratele písní Jana Tomáše Nováčka, který vzácně dochovaný soubor Šteflovy korespondence z let 1837–1839 opsal, připravil k případnému vydání a svůj rukopis odevzdal bibliotéce Musea Království českého, dnešního Národního muzea.

Zde ho po čase objevil známý kulturní historik Čeněk Zíbrt a roku 1914 jej prvně uveřejnil ve svém časopise Český lid. Od těch dob uplynulo další století, ale Šteflovy postřehy – až na sloh, Nováčkem lehce upravený – nezestárly.

FOTOGALERIE

„To mně těší, že se nám zle tam nepovede,“ libuje si zahradník František před cestou, která v jeho okolí musela způsobit menší senzaci. „Já! budu mít na rok 6 set a on 2000 stříbra. Kdyby to bylo k někomu jinému, nešel bych, ale že jest to k samému císaři, tak jsem se osmělil: aspoň viděti budu cizí země a jiný díl světa; a jestliže ve zdraví se navrátím, mám přislíbeno, že dostanu dobré místo, které, jsa ve Vídni i 10 let, bych nedostal.“

František byl synem Jakuba Štefla, „uměleckého zahradníka u fabriky Rozkoše, nedaleko od Kunžaku v Táborském kraji“. Skutečnost, že se dostal k tak atraktivní a exotické práci, pochopíme, až jeho příběh zasadíme do širších historických souvislostí. Na to je ale dost času. Zatím jsme ještě ani nevyjeli z Vídně…

Oršava v rumunském Banátu

Oršava v rumunském Banátu

„Pas obdržel jsem do Turek od zemské vlády beze vší obtížnosti, o který jsem se ani ucházet nemusel, protože kníže Metternich mou pocestní knihu jí předložil, a od našeho císaře pána jsme tam schváleni a poručeni. My pojedeme po Dunaji na parní lodi přes Černé moře. Za 14 dní jsme v Konstantinově.“ Tak shrnul mladík, co všechno bylo třeba učinit, aby se Jihočech mohl vydat na dvouletou službu k sultánovi.

Chodíme po skalách, střílím orly

Nejprve se musel nějak dopravit do významného přístavu na řece Dunaj – rumunské Oršavy. Sem dorazil 21. dubna 1837 a tři dny nato píše svému bratrovi:

„Zde osm dní čekati musíme na jinou loď, nevědouce, co dělati pro smutnost. Žádal bych ti ten lid surový viděti. Jejich chatrče z proutí spletené a hlínou vymazané zdají se býti jako bobrové boudy. Aniž co jiného zde viděti nežli kopce a skály. V dolinách mají lidé své obydlí. Naše vyražení jest to, že chodíme po skalách, střílím orly. Zde jest mnoho pustin a lesů, a v nich zdržují se medvědi a vlci. Stříleti zde každému jest dovoleno.“

Tisíciletý střet Evropy s islámem

22. květen 2015 četba na 7 minut

Následuje dvouměsíční mlčení. A přesně 24. června se František hlásí živ a vesel dlouhým listem, tentokrát už odeslaným z kýžené Konstantinopole neboli Cařihradu – jak on říká, z „Konstantinova“.

„Šťastně a ve zdraví jsme tu předsevzatou cestu vykonali,“ píše. „V Galacu [město ve východním Rumunsku u hranice s Moldavskem – pozn. aut.] bylo nám dlouho čekati na parní loď, která z Konstantinova měla přijíti, protož jsme vydali se s kupeckým korábem přes Černé moře; ale celých 14 dní jsme na moři strávili, než jsme do Konstantinova se dostali. Stále nepohodlný vítr a bouře majíce, ničehož jsme neviděli než vodu a nebe a množství ryb, které okolo nás plynuly, z vody se vyhazujíce, a některé ptactvo, které pro unavenost na lodi odpočívalo.“

V Galacu bylo nám dlouho čekati na parní loď…

V Galacu bylo nám dlouho čekati na parní loď…

Utahané racky vystřídalo drama. V rumunské deltě Dunaje, v jednom ze tří ramen, jímž tato řeka vtéká do Černého moře, spatřil kluk z jihočeského venkova odvrácenou stránku rajzování po světě.

„…viděli jsme loď, jež se rozkotala a potopila; jenom 5 matrosů [námořníků] se uchránilo, již na lodičkách k břehu se připlavili, a ostatní byli všichni ve vlnách mořských pochováni: správce se svou paní a dvěma dětma a ostatními plavcemi. Poněvadž tam mnoho skal jest, jak udeří na ně rozjetá loď, tak jest po ní. My museli též pracovati v čas nouze, když byla veliká bouře. (…) Někdy připadla taková mlha, že jsme na tři kroky na moře neviděli, z místa nemohouce, to trvalo někdy den, někdy dva i více. Náš správce musel loď do širého moře hnáti, poněvadž jsme neměli daleko ku břehu, a přistáti k břehu nemohouce skrz velké skály a vlnobití. My jsme udělali na moři přes 300 mil, přinuceni jsouce sem a tam jezditi. Na širém moři kotvici hoditi není možná pro nezměrnou hlubinu.“

Pouť za oceán nebyla pro chudého cestujícího žádná procházka růžovým sadem, a to přesto, že František byl profesionální zahradník. „Přesmutno jest na moři: není nic jiného viděti nežli pouhou vodu, oblaky a množství ryb, z nichž některé jsem viděl tak velké jako koně. My jsme 4 zastřelili z flinty, a některé ptáčky. Na lodi měli jsme 8 děl, množství ručnic a jiné zbraně; nebo se na moři mnoho loupežníků zdržuje, kteří jedoucí loupí, ale nám se, chvála Pánu Bohu, nic nestalo.“

Nakonec se přece jen zvedl příhodný vítr a Štefl v pořádku doplul do Konstantinopole, dnešního Istanbulu. Brána Orientu se vykuleným příchozím zjevila v celé své nevšední kráse.

Marmarské moře

Marmarské moře

„Konstantinov jest pěkné a velké město v rozkošném položení u Marmora [Marmarského] moře,“ líčí František v dopise bratrovi. „12 hodin potřebuje, kdož ho chce objeti. Když jsme přijeli po průlevu, který sedm hodin dlouhý vede z Černého moře sem do města, nemohl jsem se dost nadívati. Od Černého moře až sem z obou stran jest staveními osázen jako nějakým předměstím. Krajní domy stojí ve vodě. Krásné to položení ti ani vypsati nemohu.“

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky