Podezřelý nález
Sovětský svaz ještě pamatoval na tragédii Sojuzu 1 z roku 1967, při níž zemřel kosmonaut Vladimír Komarov, a pilně pracoval na tom, aby se to nikdy neopakovalo. Podobná závada se ovšem objevila i u Sojuzu 2. Pro dalších několik let byl poslední lodí s velkou závadou, nástupci do čísla 10 vždy vzlétli, setrvali a přistáli bez potíží. Pak přišel Sojuz 11.
Cílem letu bylo setkání s první sovětskou orbitální stanicí Saljut 1, oživení systému a provedení různých experimentů a měření. Původní posádka se sestávala z Alexeje Leonova, Valerije Kubasova a Pjotra Kolodina. Týden před startem letu proběhla rutinní zdravotní prohlídka. Na Kubasově rentgenovém snímku byly nalezeny podezřelé skvrny na plicích a doktoři se domnívali, že jde o tuberkulózu, a tak pouhé dva dny před vzletem museli trojici vyměnit za jiné kosmonauty.
Iluze úspěšného letu
I přes prvotní protesty Pjotra Kolodina a pokusy na přehodnocení rozsudku byla vybrána nová posádka – Georgij Dobrovolskij jako velitel, výzkumník Viktor Pacajev a palubní inženýr Vladislav Volkov. Start se uskutečnil 6. června 1971 z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Vše proběhlo bez problému a už druhého dne se posádka úspěšně spojila se Saljutem 1.
Prvních několik dní se práce nesly v dobré až oslavné náladě. Dne 19. června Pacajev na palubě oslavil své 38. narozeniny, muži při televizních přenosech předváděli ve stavu beztíže různé akrobatické kousky a celému svazu představovali úspěšný a vytoužený život sovětského kosmonauta. Ve skutečnosti bylo všechno jinak, posádku stíhaly menší či větší nehody, ta největší přišla už po 11 dnech pobytu ve vesmíru.
V důsledku elektrického zkratu 17. června vznikl na palubě stanice požár. Posádce se ho úspěšně podařilo uhasit, ale ihned zažádala o nouzový návrat. S tím měl problém konstruktér lodě Vasilij Mišin a přesvědčil kosmonauty, že panika není na místě, problémy byly zažehnány a ať vydrží do 29. června.
Haló, slyšíme se?
Loď se naplánovaného dne odpojila od stanice a zahájila sestupové manévry. V této chvíli posádka údajně zaznamenala potíž s hermetickým uzavřením, problém ohlásila, řídící středisko zprávu přijalo, ale nabádalo je k pokračování v manévrech.
Posledním hlášením, které středisko dostalo, než se 30. června moskevského času kosmická loď spustila k Zemi, bylo potvrzení zážehu brzdícího motoru. Pak už bylo na druhé straně linky věčné ticho.
Sestup pokračoval bez problémů a středisko se domnívalo, že pouze nastaly potíže v komunikaci. Loď pomocí padáků přistála na přesně vypočítaném místě ve stepi v Kazachstánu. Přivítat kosmonauty přiletěl vrtulník se záchranáři, posádka však stále nereagovala na výzvy. Po otevření kabiny už bylo jasné proč. Záchranáři z kokpitu vytáhli tři bezvládná těla a započali s oživováním. Bylo však pozdě, kosmonauti byli dávno po smrti.
Patnáct vteřin
Rozsáhlé vyšetřování zjistilo, že při odpálení motorového a orbitálního bloku došlo k předčasnému uvolnění vyrovnávacího ventilu, což zapříčinilo prudký, téměř okamžitý pokles tlaku a únik vzduchu. Neexistovala možnost, že by kosmonauti dokázali včas odstranit poruchu, po pouhých 15 vteřinách ztratili všichni vědomí, za několik minut jim přestalo bít srdce. Vše se odehrálo 30 minut před vstupem do zemské atmosféry.
Smrti kosmonautů by dokázal zabránit skafandr, ten však posádka nemohla mít – kabina byla původně sestrojena pro dva kosmonauty ve skafandrech, se třetím členem se této možnosti museli vzdát. Dobrovolskij, Pacajev a Volkov posmrtně získali titul Hrdina Sovětského svazu a byli pohřbeni u kremelské zdi.
Sovětský svaz dlouhé dva roky mlčel o příčině smrti kosmonautů, čímž vyděsil Američany a ohrozil jejich program Skylab. Mnoho detailů pak na povrch vyplulo po dalších 20 letech od nehody.
